Kromě stého výročí založení Československa uplyne 21. srpna také padesát let od invaze vojsk Varšavské smlouvy. Ta v roce 1968 v čele s armádou Sovětského svazu ukončila období politického uvolňování, dílčí liberalizaci socialistického režimu a zahájila období tvrdé normalizace. Na srpnové události vzpomíná i tehdy osmnáctiletý Zdeněk Buchtele.

Nekonečný had obrněnců, tanků a další vojenské techniky se táhl v Drmoulu Plzeňskou ulicí od Velké Hleďsebe a Sekerskou ulicí, kde na Panském vrchu vozidla v čele kolony na několik hodin zastavila. Část vojska se usadila na výjezdu z Velké Hleďsebe na Cheb – v místech, kde se dříve napojovala silnice z obce Krásné. Nedaleko této křižovatky je velká lesní proláklina vzniklá dávnou hornickou činností. Tam bylo největší soustředění vojáků. S kamarádem Karlem Krákorou z Drmoulu jsme jezdili na staré motorce ČZ 175 a rozváželi po okolí (Kynžvart, Žandov, Stará Voda) protiokupační letáky. Motorka měla místo SPZ cedulky s nápisy: zepředu na blatníku – hákový kříž = hvězda, vzadu „smrt okupantům“. Na řídítkách pak visela vlaječka ČSR a černá vlaječka smuteční. Když jsme se vraceli zpět už bez letáků, u té krásenské křižovatky nás zastavili vojáci a vyzvali nás, abychom nápisy z motorky odstranili. My jsme pořád nemohli pochopit, že je to všechno doopravdy, a tak jsme si z nich dělali srandičky a cedulky jsme odmítali sundat. Dloubli nás samopalem pod žebra a museli jsme sesednout. Ani motorku jsme nemohli dát na stojánek, zůstala ležet na silnici a nás odvedli pár metrů od silnice do lesa, nedaleko té prolákliny. Očividně si nás vychutnávali a měli z toho tak trochu legraci. Natlačili nás ke stromu, svázali ruce vzadu za stromem a znovu se ptali, jestli ty cedule sundáme dobrovolně. To už jsme si byli hodně nejistí, a když nám každému jednu flákli po hubě, tak jsme všechno slíbili. Pustili nás, počkali, až motorku odstrojíme a pak jsme teprve mohli odejet. Až později nám došlo, co se všechno mohlo stát.

V Mariánkách jsme sundavali cedule s názvy ulic

S dalším kamarádem Jiřím Křenčilem, současným starostou Mnichova, jsme rozváželi na této motorce stejné letáky jako pro Kynžvartsko, ale tentokrát pro Mnichovsko. Při těchto rozvážkách probíhalo vše v klidu. Když jsme nebyli právě na cestách s letáky, tak jsme v Mariánkách sundavali cedule s názvy ulic. Bylo nás na to více a v čele této skupiny stál Milan Knížák. Z okruhu jeho spolupracovníků také pocházely výtisky letáků, které jsme průběžně rozváželi. Na stromě u Terstu, na Chebské křižovatce, visela na provazu mrtvá slepice. Na noze měla zavěšenou cedulku s nápisem: „Než bych Rusům vejce dala, radši jsem si život vzala.’’ Takováto zvýšená aktivita trvala asi týden po okupaci a pak vše pomalu utichalo.

(Zdeněk Buchtele, Jiří Škroch)