Ing. Petr Bořil, pedagog, horolezec, cestovatel, autor nádherných snímků a občan Mariánských Lázní, kterého mnozí známe z některé z jeho četných činností, ale hlavně z přednášek, ve kterých uplatňuje nejen své fotografické umění, ale také dar slova, kterým znamenitě vládne. Jak to vlastně všechno začalo? Přinášíme Vám „zpověď“ mariánskolázeňského cestovatele.

Kdy, kde, jak jste zjistil že cestování je vaše hobby? 

 Úplné začátky? Tak to bylo už hrozně dávno a nebýt rodičů nevím, nevím, zda by se mi v srdíčku něco o dalekých cestách usadilo. Pocházím z východočeské Litomyšle, dnes díky překrásnému zámku známé v UNESCU, tenkrát malém městečku. V zimě jsme jezdili lyžovat, každé letní  prázdniny  jsme jezdívali na chatu v pískovcové skalní oblasti Toulovcovy maštale, tam už jsem snil o slézání věží, ale zdejší písek neměl žádnou pevnost, a tak se mi první lezecké krůčky zdařily až později na krásné skále Žďárských vrchů – Čtyřech palicích.  V létě jsme jezdili na rodinné výlety, vzpomínám na Jeseníky, Šumavu, Moravský kras i Vysoké Tatry. Zde se mi podařila úplně první samostatná túra, ale pokažená obrovským strachem mých rodičů. Bylo mi jen šest let a čekali jsme u Skalnatého plesa na kabinku na Lomnický štít a já si všiml, že lidé stoupají vzhůru dolinou. Šel jsem tedy s nimi, došel na Lomnické sedlo a pak ještě kousek. Zde mě dostihlo echo a jeden hodný pán doprovodil malého skorohorolezce  k rodičům. V té jejich radosti mi to prošlo bez i jen slovního trestu. 

  Vaše první cesta?   

 Jestli to má být v litomyšlském okolí, tak v roce tuším 1956 vznikla akce 100 jarních km. Naše parta 3 kamarádů ušla za sobotní odpoledne, ráno ještě byla škola, 25 km, stejně daleko se šlo i v neděli a v pondělí jsme už podávali žádost o první odznak. Jako dětem nám stačilo jen 50 km. První zahraniční cestu jsme absolvovali stopem do polského Gdaňsku,  stačily k tomu 3 dny, při zpáteční cestě došlo i na Toruň, Poznaň, Varšavu.                                                      V roce 1964 nás uvítaly už zmíněné Palice a Drátník a hned potom jsem jel poprvé do Tater už s lanem a ostravským kamarádem. Bylo to překrásné a bylo hned jasné, že kouzlu hor a skal úplně propadám.  

Jaké to bylo s cestováním za totality? 

 Díky kamarádům a skalám mi cizina zpočátku nechyběla, stále jsme objevovali nové a nové skály, když se pak začalo s lezením na pískovcové skály – měli jsme plány na mnoho let dopředu. Do Tater se jezdilo 2 – 3 x ročně, ale to už jsme pošilhávali po Alpách, kdo by neznal Wilder Kaiser, Dolomity nebo Západní Alpy v okolí Mont Blancu? Hned první žádost o devizový příslib byla kladně vyřízena a já v roce 1982 poprvé zkusil pravé ledovce a dlouhé túry. Povolených 20 dnů se zdá jako dost dlouhý čas, ale když u Chamonix napadlo půl metru sněhu a týden se jen čekalo, bylo nám  jasné  že letos už nic nevylezeme. V bance jsem to zkoušel každoročně, 3 roky pomalu utekly a já směl znovu do Alp, teď spolu se 3 kamarády ze zdejšího horolezeckého oddílu. Napakováno na tři týdny – to už bylo zcela plné auto, za ním těžký vlek a na zahrádce velká hromada, ale v horách se nic nekupovalo. Trénovali jsme opravdu poctivě, a tak se nám několik krásných ledovcových túr podařilo vylézt. Pak ještě jeden rok nás Alpy neviděly, ale to už tály politické ledy a my jezdili lézt i několikrát ročně. Mladší generace tomu jen těžko uvěří, hranice do Západního Německa byla tehdy prostupná jen 3 hraničními přechody, čekat několik hodin nebylo vůbec nic divného a způsoby celníků hledající valuty byly někdy i za hranou.  

Cestování a povolání  

  V době aktivního lezení jsem měl úvazek na gymnáziu a naše  cesty do Tater resp. Alp se kryly s termíny jarních či letních prázdnin, tady žádný problém nebyl. Když jsem ale v horách končil, začaly cesty do Jižní Ameriky či Asie kolidovat s výukou. Ona jižní polokoule má své léto v půlročním skluzu, v údobí monzunů jsou pak cesty do Himálaje nemožné. Musím poděkovat, podařilo se mi uskutečnit několik výprav k obapolné spokojenosti, možná mé víc.

Nebezpečí a jiné zajímavé situace  

Nebezpečí? Horolezci musí být nejen opatrní, ale i předvídaví.  Možná mi díky tomu nějaká ta cesta „utekla“, ale 25 let aktivního horolezectví, byť doprovázeného někdy i dlouhými pády, třeba s ulomeným chytem, se obešlo bez vážného úrazu. Větší nebezpečí číhalo při zimních návštěvách hor, kamenné nebo sněhové laviny jsou častým jevem, na pohled a poslech úžasné, ale stát jim v cestě se neodpouští. V roce 1969 jsme lezli spodní část propasti Macocha, mokrý a lámavý vápenec, rzí zničené skoby a tak jen iluzorní možnost jištění nad v tu chvíli už téměř stometrovou hlubinou, tam jsme si nebezpečí uvědomovali opravdu všichni tři. Při cestování do cizích zemí jsem měl vždy respekt, přiznávám někdy i strach, z dopravy různými autobusy nebo náklaďáky. Je krásné sedět na korbě při jízdě uprostřed nebetyčných hor, ale když je po jedné straně vysoká hladká stěna a na druhé straně hluboká propast bez náznaku patníků či svodidel, připadám si jako pod Damoklovým mečem a otázka nebezpečí se vkrádá víc a víc. S kamarádem Oldou jsme vypluli na malé lodi ke světoznámé sopce Krakatoa, vítr náhle zesílil, ohýbal kmeny palem, na moři se zvedaly vysoké vlny, při vybírání vody jsem si uvědomil, že o nás nikdo neví a k ostrovu máme ještě 6 hodin plavby. Bylo těžké se rozloučit s velikým snem i velkým balíkem rupií, ale na pevné zemi jsme opravdu děkovali za přežití.

Šlo vám někdy o život?

Jak už zaznělo v předcházející otázce, v přírodě je k nebezpečí někdy opravdu blízko. Dvakrát nás zasypala v Tatrách lavina prachového sněhu, ale naštěstí jen mělce a sami jsme se  dokázali vyhrabat. V Alpách cestou pilířem na Mont Blanc du Tacul spadla velká kamenná lavina, roztrhaný batoh a přeseklá obě lana to byla tehdy úlitba skalním bohům. 

Zužitkování cest, fotek, materiálu

 Na prvních cestách, tenkrát spíše jen výletech, jsme také nějaký ten snímek udělali, ale na maličkých fotografiích nám stačilo, že jsme se vůbec poznali. V začátku éry diapozitivů jsem si ještě zdaleka neuvědomoval důležitost kvalitních filmů a tak třeba záběry z Kavkazu, nebo Saského Švýcarska jsou dnes už barev prosté a nepoužitelné. Lepší to bylo v Patagonii, ale opravdu věrné obrázky byly až na japonských „chromech“. Co ale stály filmy na jednu cestu, by stačilo k několika návštěvám letních moří. Odměnou mi ale byla první výstava, kdy zvětšené obrázky vypadaly v rámech kouzelně. 

Země Vašeho srdce  

To je velmi zapeklitá otázka, je jasné, že první cesty se zdály neskutečné, ale postupně jsem získával nadhled a též už bylo z čeho vybírat. Velmi neskutečná byla návštěva Velikonočního ostrova, tenkrát tam nikdo nepořádal zájezdy a měli jsme moai vlastně jen sami pro sebe. Nebo vrcholek Kilimandžára ještě opancéřovaný až 60 m vysokými ledovci. Lidé byli nejkrásnější, a to vůbec nemám na mysli jen fyzickou krásu, v království Bhútánu, tam bylo každé setkání s cizími lidmi setkání s přáteli a tolik rozradostněných obličejů už určitě nikdy neuvidím. Už to je asi tak 12 let, kdy jsem neměl s kým do dálek jezdit a místní turisté mi poradili odznak Rozhledník. Začal jsem s cestami po naší zemi, tehdejších 142 rozhleden jsem měl do dvou let a padla otázka – co teď? Asi byla dobře zodpovězena, a tak přibylo asi 90 větrných mlýnů, na 400 židovských hřbitovů, několik set pomníčků v čarokrásných Jizerských horách, více než patnáct stovek kamenných křížů a mezitím bylo otevřeno na 300 nových rozhleden. Pravda, dnes už mi téměř žádná nechybí. Při cestách naší zemí si uvědomuji její opravdovou krásu a děkuji Bohu, že mám stále ještě co objevovat.

Kam se chcete ještě podívat?  

Už jsem rezignoval na cesty přes Saharu, na Aljašku či do několika zemí Jižní Afriky. Velmi rád budu pokračovat na našem území, případně si odskočím za zbývajícími památkami UNESCO k našim okolním sousedům. A to už je „plánů“ na několik dalších let. Tak „Dobro došli“.