„Právě Prameny, dříve známé jako Bad Sangerberg, jsou důkazem, jakou spoušť minulý režim zanechal,“ říká Luděk Jaša. „Kdo nezná slavnou historii obce, ale jen současnost, bude překvapen, když srovná současné Prameny s jejich dřívější podobou,“ dodává.

Až do roku 1947 nesly Prameny původní název Sangerberg. Obec se původně rozvíjela stejně pomalu jako města a městečka v okolí. Až na začátku 19. století místní lidé objevili příležitost, jak tehdejší Sangerberg povznést.
Pokoušeli se pěstovat, stejně jako zemědělci na nedalekém Sokolovsku, chmel. Tvrdé přírodní podmínky to ale neumožnily. Přesto právě chmel přinesl Sangerbergu velký rozkvět.

Místní obchodníci začali s chmelem obchodovat. Z Rakouska pak zpět dováželi sůl. Obchod s chmelem ale brzo převýšil tržby z prodeje soli. Ze Žatce do Sangerbergu chmel putoval ve velkých žocích přes Bochov a Bečov. Kupovali ho zákazníci z německého Mnichova, Augsburgu, prodával se v Terstu, ruském Novgorodu, zasílal se i do Turecka nebo jižní Ameriky. Chmelová šiška se dostala i do městského znaku.

Zisky místních obchodníků se začaly zvětšovat, stejně jako počet obchodních míst. Bohatí obchodníci začali stavět honosné domy, do Sangerbergu se začali stěhovat lidé, kteří tady našli příležitost k výdělku.

Z obce se nakonec 30. dubna 1873 stalo rozhodnutím císaře město. Město navíc dostalo důležitý přídomek Bad (lázně), což byla reakce na výstavbu velkého lázeňského komplexu nedaleko od Sangerbergu.

Vznikly Alžbětiny lázně

Na konci 19. století ale začali sangerbergští obchodníci s chmelem ztrácet dech. Žatecká konkurence je převálcovala. Město tak pošilhávalo po slávě nedalekých Mariánských Lázní a snažilo se využít několik místních minerálních pramenů. U těch tehdejší odborníci potvrdili jejich kvalitu. A tak v roce 1870 vznikly Alžbětiny lázně.

V samotné budově bylo na 40 velkých a luxusních pokojů, koncertní síň, čítárna a restaurace pro dvě stovky hostů. Ti mohli v Sangerbergu trávit volný čas také při tenisu, kriketu nebo kuželkách. Nechybělo ani koupaliště.

Jedinečná byla procedura koupele v extraktu ze smrkového jehličí, což byla místní specialita. „Samotná koupel přišla v roce 1880 hosta na jeden zlatý a dvacet krejcarů,“ uvádí Luděk Jaša. Lázeňská sezona ve městě trvala od 15. května do 30. září.

Na začátku slavily lázně řadu úspěchů. Jenže konjunktura netrvala dlouho. V roce 1905 se poprvé změnil majitel, návštěvníků bylo málo. Za 1. světové války se zde léčili zranění s poškozenými plícemi. Potom se vlastníkem lázní stala známá firma Julius Meinl, která se pokusila lázeňství opět rozjet. Nezdařilo se. Alžbětiny lázně pak fungovaly jako ozdravovna pro lidi s nemocnými plícemi.

Ve snaze zvrátit nepříznivý vývoj se podnikatelé ze Sangerbergu dvakrát pokusili přivést do města železnici. Díky ní by mohli své zboží rychleji posílat na zahraniční trhy, lázeňští hosté by pak měli jednodušší přístup do lázní. Jejich úsilí ale vyšlo nadarmo.

První jiskřička naděje se rozsvítila 17. prosince 1898, když byl zahájen provoz na železniční trati z Karlových Varů do Mariánských Lázní. Kolem roku 1900 se objevily plány vybudovat odbočku z této trati do Sangerbergu ve Vlkovicích u Mariánských Lázní. Zahájení stavby se ale neustále odkládalo, pak začala I. světová válka.

Jenže Sangerbergští se stále nevzdávali. V roce 1924 se o projekt začali zajímat poslanci parlamentu Československé republiky zvolení za region. Trať měla vést z Bečova přes Mnichov, Sangerberg, Litrbachy a Vítkov do Falknova nad Ohří (dnešní Sokolov). Jenže návrh nebyl schválen.

Oblast převzali vojáci

Po roce 1948 přišla zkáza. Sangerberg byl přejmenován na Prameny. Celá oblast se stala vojenským výcvikovým prostorem. Prameny se vylidnily, okolí poničila vojenská technika, o prameny se nikdo nestaral. Léčba tuberkulózy a dalších plicních onemocnění byla v Pramenech obnovena až po roce 1958, kdy se vojenský prostor přestěhoval do Doupova.

Z lázní se v roce 1967 stal domov pro důchodce, budova ale stále chátrala. Tehdejší klienty trápily časté výpadky elektrického proudu nebo zima, protože chybělo uhlí.

V roce 1983 domov pro důchodce vyhořel. Senioři byli rozvezeni do jiných zařízení a chátrání kdysi slavného lázeňského domu se zrychlilo. V roce 1989 objekt sice získal novou měděnou střechu, tu ale o rok později někdo ukradl. V roce 2000 pak buldozery lázně srovnaly se zemí.

Zdevastované památky

Stejně tak ale skončila řada zajímavých budov a památek v samotných Pramenech. Gotický kostel sv. Linharta vznikl přestavbou původního dřevěného svatostánku. I později si udržel svou původní podobu.

Z původního vybavení se v 50. letech minulého století podařilo zachránit jen několik věcí. Varhany, křtitelnici a sochu Krista. Varhany skončily v kostele ve Velké Hleďsebi, část křtitelnice je uložena v klášteře v Teplé. Socha Krista je umístěna v regionálním muzeu na Manském dvoře. Samotný kostel byl stržen v roce 1958.

Stejný osud potkal i místní hřbitov, který stával na svahu jihozápadně od Pramenů. Tady existoval až do roku 1946. „Na hřbitově se kromě běžných náhrobních kamenů daly nalézt i úchvatné pomníky, které patřily velkoobchodníkům s chmelem,“ poznamenává Luděk Jaša.

Největším objektem hřbitova byla hrobka Adama Tanzera. Postavena byla v letech 1870 až 1871 z přírodních pískovcových kvádrů podle projektu pražského architekta Otto Ehlena. Ten je mimo jiné autorem budovy hudebního divadla v Karlíně.

Ani to ale hrobku nedokázalo zachránit od zkázy. Odsunuté německé obyvatele nahradili vojáci, kteří hřbitov vyrabovali. „Tehdejší vedení Místního národního výboru neprojevilo žádnou snahu památku zachránit. Místo opravy a zvelebení se rozhodlo hrobku zbourat. Hlavním důvodem měl být nedostatek financí,“ popisuje Jaša zánik unikátní hrobky.

Pískovcové kameny se obec snažila odprodat. Existuje i záznam o tom, že je nabídla k prodeji například podniku Povltavský průmysl kamene. Nakonec skončily v kamenictví v Hodoníně, odkud pocházel tehdejší předseda MNV. Likvidace hrobky přišla tehdy obec na 6 053 korun.